Nejstarší sportovní spolky vznikaly v Mariánských Lázních již na konci 19. století. Pro místní nebylo jednoduché najít si během sezóny čas pro sportování. Teprve po skončení sezóny ožily stadiony a vlastně teprve v zimních měsících bylo více času na sport. Proto se také Mariánskolázeňští proslavili více v lyžování, sáňkování a bruslení než v jiných sportech.
Lyžaři
Koncem 19. století vyjíždějí do Císařského lesa první lyžaři a lyžařky na 230 cm dlouhých lyžích a s dlouhými holemi. Jsou plni krásných zážitků z neporušené zasněžené přírody i radosti při sjíždění ze svahů. První lyže byly z Finska a Norska. Vyráběly se z březového dřeva, s vázáním ze španělského rákosu, který byl upevněn v oblouku před botami na lyži. Do špiček řemene 4 cm šířky se opřely nohy a dlouhými tenkými řemínky se přivázaly k botě. Byly z jemné hovězí kůže ve formě opánků, dolní část kůže byla přišita k horní. Boty vykukovaly z řemínků a boty mívaly k zesílení zvláštní podrážky. Na takovýchto lyžích se nedaly dělat žádné "manévry", byly čistě turistické. Každou zimu dělali naši lyžaři dvě velké túry: jeli do Horního Slavkova vlakem a odtud přes Litrbachy a Sangerberk zpět do Mariánských Lázní. Druhá túra vedla do Žandova a někdy až do Waldsassen. V roce 1910 spolek W.S.C. získal lyžaře z Norska, který učil techniku jízdy na lyžích. Na malém svahu pod Reitenbergerovým pomníkem se zkoušely "telemarky" a "kristiánky". To už byly kratší lyže, obvykle z jasanu, a moderní vázání, které vydrželo různé obraty na lyžích, což u původního vázání bylo nemožné.
Sáňkaři
Ve městě pak probíhaly závody na sáňkách a na bobech za hojné účasti sportovců i diváků. Nejznámější umělá bobová dráha vedla od Krakonoše, jiné, přírodní vedly od Polomu až do Lesní ulice, a také po silnici na Kladskou se sjíždělo od Dunkanovy vyhlídky. Ostatně všechny svahové ulice, cesty i terénní svahy sloužily sáňkařům. A pokud nebyly zrovna bobové závody, jezdilo se i na jejich drahách.
Počátkem 20.století byl založen sáňkařský klub (Rodelclub), později přejmenovaný na zimní sportovní klub W.S.C. (Winter Sport Club), který sdružoval všechny zimní sportovce.
Hokej
Už v roce 1919 přibyla ve W.S.C. sekce hokejistů, kteří slavili nemalé úspěchy na ledě. Sekci založil Ing. Heidl a Ferry Roth. Hned prvním rokem vyhrálo hokejové mužstvo W.S.C. župní mistrovství a dostalo se do ligy (tehdy I.třídy) Německého hokejového svazu v Československu. Nebyly to však jen mistrovské zápasy, které přilákaly diváctvo, ale i přátelské zápasy s domácími i zahraničními hokejovými mužstvy, jako byl HC Norimberk, Selb, Crimmitschau aj.
Krasobruslaři
Bruslení patřilo vždy mezi oblíbené sporty, třebaže se v minulosti muselo čekat na mrazivé počasí, až zamrzne voda. Bruslilo se nejprve při Úšovickém potoku, kde se na lukách udělalo provizorní hřiště. Jedno kluziště bylo u potoka pod vilou Svatý Jiří, kde byla i prodejní bouda s čajem a s občerstvením, druhé hřiště bývalo na prostranství Volkfestsplatz jako předchůdce dnešního zimního stadionu. Vedle hokejistů se objevili na ledě i krasobruslaři a hlavně krasobruslařky. Utkání i vystoupení ovšem závisela na příznivém mrazivém počasí. Celý klub W.S.C. měl tehdy více než 2 000 členů.
Bobisté
Jízda na bobech se stala v Mariánských Lázních nejatraktivnějším zimním sportem. Umělá bobová dráha s proslulou Zatáčkou smrti vedla od kavárny Krakonoš, měla pět vybudovaných zatáček a délku 1600 metrů - končila až u tržnice. Zřídil ji městský stavitel Watzenauer. Během zimy se tu konalo více závodů, mezi které patřily Závody o pohár města Mariánských Lázní, dále Závody o pohár Chebska a dále tzv. Bobové derby. Zdejší bobová dráha u Krakonoše byla zprvu jedinou umělou v Československu. Rychle získala proslulost i za hranicemi a přijížděla mužstva z Německa, Švýcarska aj. k mezinárodním závodům.
Mariánskolázeňští bobisté reprezentovali Československo v roce 1936 na zimní olympiádě v Garmisch-Gartenkirchenu. 31. ledna 1936 odjeli se dvěma týmy, bohužel nedosáhli na medaili, ale ani na solidní umístění.
Skokani
V roce 1923 byla vybudována v lese pod přehradou nad Kamenným potokem nová atrakce - skokanský lyžařský můstek. Stavěl se podle plánu lyžařského mnichovského experta Luthera a dovoloval skoky až 40 metrů. Byl pojmenován "Helmerův můstek" podle opata Helmera. Klášter se zřejmě i finančně podílel na úpravách strmého terénu. Když dnes navštívíme lokalitu můstku, cítíme, že musely trnout nejen přihlížející diváci, kteří se tu sešli, ale i připravující se skokani, protože šlo o nebezpečný terén.